Arm. gen. Ing. Bohumír Lomský (Lenc)

V průběhu KDO v hodnosti majora sloužil jako náčelník štábu 1. čs. armádního sboru.

Československý důstojník, absolvent Vojenské akademie v Hranicích (1936). V hodnosti poručíka 3. srpna 1939 ilegálně přešel do Polska. Dne 15. července 1942 byl jmenován zástupcem velitele 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR. V bitvě u Sokolova v březnu 1943 v hodnosti kapitána zastával funkci zástupce velitele obranného úseku. Od července 1943 působil ve funkci náčelníka štábu brigády a posléze i sboru. Slavnostní přehlídky 17. května 1945 v Praze se zúčastnil jako podplukovník generálního štábu.

(22. dubna 1914, České Budějovice - 18. června 1982, Praha)

Již 100 let nás dělí od narození armádního generála v záloze Ing. Bohumíra Lomského původním jménem Lenc, jehož jsem měl tu čest spolu s jeho manželkou Marií osobně poznat. Příjmení Lomský místo německy znějícího Lenc, začal používat již po přechodu hranic v době pobytu na území tehdejšího SSSR. Oficiálně pak byla změna jména povolena výnosem Zemského národního výboru v Praze dne 10. září 1945.

V přiuralském Buzuluku, kde se od roku 1942 utvářela čs. vojenská jednotka na území tehdejšího Sovětského svazu mu říkali "Bůh války." Tato přezdívka neměla pejorativní podtext, byla spíš výrazem určitého respektu k jeho osobě, kterou k němu pociťovali jak důstojníci, tak mužstvo. Jeho mohutný hlas ovládal celý kasárenský dvůr, a při taktických cvičení se rozléhal až daleko do stepi. Praporní cvičení, která připravoval a osobně řídil byla vždy nápaditá a fyzicky velmi náročná - proto ta nadnesená přezdívka.

Předválečná léta

Bohumír Lomský se narodil 22. dubna 1914 v Českých Budějovicích jako jediný syn v rodině klempíře, který se v roce 1920 vrátil z války jako francouzský legionář. Matka pracovala jako dělnice v továrně "Solo" v Českých Budějovicích.

Po absolvování obecné školy, studoval reformní reálné gymnázium v Českých Budějovicích a v roce 1933 maturoval s vyznamenáním. Jako jediný student gymnázia byl v té době činný v Dělnické tělovýchovné jednotě. Přes vynikající školní výsledky, nemohl z ekonomických důvodů pokračovat ve studiu na vysoké škole a tak se jako 19tiletý dobrovolně přihlásil do čs. armády. Po absolvování školy pro důstojníky v záloze v Klatovech sloužil v hodnosti aspiranta jako velitel čety 6. roty pěšího pluku 1. Mistra Jana Husi v Českých Budějovicích. V září 1934 byl přijat na Vojenskou akademii v Hranicích. V červenci 1936 byl jako její výtečný posluchač zařazen v hodnosti poručíka pěchoty jako velitel čety poddůstojnické školy a velitel čety 3. roty pěšího pluku 14 v Košicích. Už tam se projevil jeho velitelský talent tak výrazně, že ho představení nemohli přehlédnout. Jakmile poddůstojnická škola skončila, byl jmenován velitelem 2. pěší roty. Byl to výrazný krok k jeho další vojenské kariéře. Na funkci velitele roty byla plánovaná hodnost majora, což byla tehdy hodnost ve které mnozí důstojníci po desetiletích služby odcházeli do výslužby. Jestliže tuto funkci vojenští páni svěřili mladému poručíkovi, nebyla to jistě volba náhodná. Ostatně se to také velmi brzy potvrdilo. Jemu svěřená rota prokazovala dobré výsledky ve výcviku a kázeň zde byla vyšší než u jiných rot. V lednu 1938 byl proto ustanoven do funkce velitele strážní roty pěšího pluku 14.

Ve funkci však nesetrval ani celé dva roky. Tehdejší vojensko-politická situace vyžadovala posílení armády technikou a potřebnými velitelskými a odbornými kádry. Zvláštní pozornost se v té době věnovala rozvoji letectva. Ministerstvo národní obrany rozvinulo širokou akci nazvanou "Tisíc nových pilotů republice." Jednotlivé letecké pluky postupně dostávaly nové letouny, mezi vojáky i nevojáky byl zahájen nábor do řad výkonných letců a leteckých specialistů. Také poručík Lomský se přihlásil na tuto výzvu, byl přijat a odvelen do leteckého učiliště v Prostějově, kde byl zařazen v květnu 1938 do kurzu leteckých pozorovatelů, jenž zakončil v září téhož roku.

Zde tedy zažil květnovou částečnou mobilizaci, která se v září proměnila v mobilizaci všeobecnou. Branné přípravy však utnula následná Mnichovská dohoda s potupným odstoupením pohraničí. Od září do října 1938 působil poručík Bohumír Lomský jako velitel odloučeného leteckého roje 13. letky 3. leteckého pluku v Užhorodu. Později byl jmenován zástupcem velitele 13. letky 3. leteckého pluku ve Spišské Nové Vsi.

Válečná léta

Po 15. březnu 1939 byl i poručík Bohumír Lomský propuštěn z armády a vrátil se ze Slovenska domů. Stejně jako jiní bývalí důstojníci čs. armády hledal nové uplatnění. Lomský se tehdy rozhodl, že si doplní civilní vzdělání a dal se zapsat na Vysokou školu chemicko- technologického inženýrství v Praze, avšak ani zde dlouho nezůstal - po složení zkoušek ze dvou semestrů školu opustil.

Jeho vysloveně vojenský charakter a také přísaha, kterou republice složil, ho táhly jinam. Doma čile poslouchaný zahraniční rozhlas přinesl i výzvu prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše, aby bývalí vojáci opustili protektorát a vstoupili do čs. armády v zahraničí. Lomský se tedy spojil se svým dobrým známým por. Ludvíkem Engelem, který v té době také dlel v Českých Budějovicích. Zakrátko se spolu dohodli a našli spojení na Ostravu. Dne 3. srpna 1939 pak společně ilegálně překročili hranici v prostoru Bílého Kříže v Beskydech do Polska a 13. srpna dorazili do Krakova. Dne 24. srpna byl poručík Bohumír Lomský v táboře v Malých Bronowicích prezentován do čs. legionu v Polsku pod evidenčním číslem 1835 k setnině zvané "Letka." Ale ani zde dlouho nepobyl. Transporty do Francie sice už neodjížděly, zato se na československé velvyslanectví ve Varšavě obrátilo polské velení se žádostí, aby se českoslovenští letci soustředění v Krakově, přihlásili do polského letectva. Vzhledem k tomu, že pro letce nebylo v čs. legionu uplatnění, velvyslanectví souhlasilo se žádostí polského velení a v Malých Bronowicích u letky zahájilo nábor. Mezi dobrovolníky byl i poručík Bohumír Lomský. Byli převedeni k letecké základně v Dęblinu a ihned zahájili výcvik. Podmínky nebyly nijak oslnivé. Polské stihačky RWD-25 připomínaly spíše lehké sportovní letouny, německé Messerschmitty je převyšovaly ve všech parametrech. Rychlý spád války, naprostá převaha německého letectva neumožnily žádné větší akce z polské strany. Velitel letky poručík Lomský i s ostatními československými letci po několika přesunech z jednoho letiště na druhé, nakonec 18. září 1939 svazek polského letectva opustil a přeletěl se svojí skupinou do prostoru Luck - Rovno - Kvasilov, nazývanému Volyň česká. Zde u našich krajanů pak našli útočiště. V té době tato část Polska byla již obsazena Rudou armádou a přičleněna k Sovětskému svazu. Od října 1939 do dubna 1940 tedy Bohumír Lomský pracoval jako zemědělský dělník v Mirotíně a na Českém Háji u českého hospodáře.

Na Volyni se však neuchytili jen naši letci. Sešla se tam i větší skupina československých uprchlíků - vojáků i civilistů. Jakmile utichla válečná vřava a na Volyni začaly fungovat sovětské místní orgány, českoslovenští dobrovolníci se dožadovali spojení s hlavní skupinou, jejímž představitelem byl (tehdy) podplukovník Ludvík Svoboda. Československému velvyslanectví v Moskvě se nakonec podařilo dosáhnout toho, aby se kvasilovská skupina sloučila s tou Svobodovou. Stalo se tak 20. března 1940 ve stanici Šepetovka.

Skupina byla záhy umístěna v internačním táboře NKVD v Orankách v Gorkovské oblasti SSSR, jelikož Sovětský svaz byl tehdy ještě vázán spojeneckou smlouvou s Německem. Nově vzniklá skupina si však zachovala vnitřní organizaci a nyní již nadporučík Bohumír Lomský byl určen velitelem letky, později zástupcem velitele skupiny čs. vojáků v internaci v Orankách a Suzdale. Šlo samozřejmě jen o organizační uspořádání potřebné pro vnitřní život v táboře. Od 1. června do 10. srpna 1941 byl pak zařazen do skupiny pro zvláštní určení ve Stanislavově na hranici s Maďarskem.

Po přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 se změnilo i postavení našich vojáků. Většina skupiny odjela již na Blízký východ a v Suzdale a později znovu v Orankách zůstal jen kádr příštích československých vojenských jednotek v SSSR.

V té době skončila i letecká kariéra Bohumíra Lomského. Původně byl v akademii vyřazen jako poručík pěchoty a tak se k ní musel jako jeden ze starších důstojníků ponechaných v SSSR vrátit. Bylo to vhodné, přinejmenším pro věc samu. Jeho talent a vojácké vystupování zde nalezly široké uplatnění. Když byla na podzim 1941 schválena rámcová organizace velitelského kádru, stal se Lomský náčelníkem štábu a zástupcem velitele skupiny podplukovníka Ludvíka Svobody. V této funkci byl zcela ve svém živlu. S úporností sobě vlastní získal (nebo spíš vymámil) od sovětských úřadů a orgánů potřebné vojenské řády a předpisy. Ostatní důstojníky ihned zapojil podle odbornosti do překladatelských a organizačních prací. Přitom vymýšlel také české ekvivalenty pro nové pojmy a často tak vhodně, že mnohé se ve vojenské terminologii zachovaly dodnes. Jeho zásluhou bylo, že když velitelský kádr dorazil začátkem února 1942 do Buzuluku, přivezl s sebou již podrobně rozpracované plány dalších prací a postupů, takže vše probíhalo rychlým tempem a vrcholně organizovaně. Dne 12. února je pak nadporučík Bohumír Lomský ustanoven 1. pobočníkem velitele čs. jednotky.

Po překonání prvních materiálních potíží a nástupu dostatečného počtu dobrovolníků, se v Buzuluku přikročilo k vojenskému výcviku a později i k taktické přípravě. Prokázalo se, že nadporučík Lomský má nejen patřičné znalosti získané studiem, ale je od přírody nadán k vojenskému řemeslu. Taktická cvičení, která pro náš prapor připravoval a sám také řídil, vynikala důvtipem ve svých zadáních. Všechny novinky, které přinášela válka a které tudíž nebyly v československých vojenských řádech, ihned prosazoval v praxi, přezkušoval je a dbal, aby byly zvládnuty všemi veliteli i mužstvem. Velitel praporu podplukovník Ludvík Svoboda musel zajišťovat převážně vnější politické stránky pobytu a života v Buzuluku, a tak se starost o vnitřní problematiku a výcvik přenášela stále více na Bohumíra Lomského. Nikdy však na něm nebylo vidět, že by ho to nadměrně zatěžovalo, ba naopak. Ať při taktických cvičeních nebo normální službě v posádkovém městě, vždy ho bylo vidět mezi prvními, v práci či v zábavě. Na večírcích a čajích, které s kamarády organizoval, byl díky bohatému repertoáru písní vždy hybatelem zábavy, nutno však zdůraznit, že ji vždy dovedl udržet v příslušných mezích. Po zorganizování 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, byl 15. července 1942 nadporučík Bohumír Lomský jmenován zástupcem velitele praporu.

Obrana Sokolova

V prvním boji čs. jednotky u Sokolova v březnu 1943 již v hodnosti kapitána zastával funkci zástupce velitele obranného úseku. Ač šlo o první boj ve velmi nevýhodných podmínkách, i zde využíval všech svých vlastností k prosazení vůle velitele čs. praporu a udržení bráněného postavení. Právě jemu je také nutno přičíst zásluhu, že když československý prapor na rozkaz sovětského velení ustupoval na jiné obranné postavení a náhle hrozilo napadení německými tankovými jednotkami na pochodující kolonu, svou pohotovostí a rozhodností zabránil panice a vyvedl 1. čs. samostatný polní prapor do krytého prostoru. Tento moment se při popisování bojů u Sokolova v březnu 1943 často přehlíží a více pozornosti se věnuje samotné obraně; nicméně nebýt rázného zákroku kapitána Bohumíra Lomského, mohlo dojít k úplné likvidaci 1. čs. samostatného praporu v SSSR, což by mělo nesmírně neblahý vliv na organizování dalších československých jednotek na území SSSR a patřičné politické důsledky.

Za boje u Sokolova by kapitán Bohumír Lomský vyznamenán svým prvním Čs. válečným křížem 1939 a jako první čs. příslušník čs. zahraniční armády, sovětským řádem Vlastenecké války I. stupně. V návrhu na udělení vyznamenání se uvádí : "V době bojů na řece Mža několikráte v prvním sledu osobně bez ohledu na nebezpečí v kritickém okamžiku upravoval souvislost obrany a nerušenou spolupráci. Dne 14. 3. 1943 kpt. Lomský velel praporu, se kterým ustupoval z Lysogubovky do Volčanska. Když prapor dosáhl Těrnovoc, byly zachváceny panikou a ustupovaly před řeku Udy. Kpt. Lomský energickým zákrokem zabránil panice, s praporem zaujal rychle obranu proti tankům v lese jižně stanice Machnači a zabránil proniknutí německých tanků k řece Udy. Prapor vyvedl večer v naprostém pořádku. Svým zákrokem zabránil kpt. Lomský velkým ztrátám, které by byly způsobily německé tanky ustupujícím jednotkám na řece Udy."

U brigády

Zřízením 1. čs. samostatné brigády v SSSR se Lomskému otevřel prostor k uplatnění svého taktického nadání. Od července 1943 byl dosazen do funkce náčelníka štábu brigády. Vyšší jednotka měla již složitější úkoly na bojišti, jejichž organizace a všestranné bojové zabezpečení vyžadovalo větší vojenské odborné znalosti. Nešlo jen o první útočný boj čs. jednotek při osvobozování hlavního města Ukrajiny Kyjeva. Následovaly dlouhé úporné boje v rámci Korsuň - Ševčenkovské operace, boje o Bílou Cerkev, Fastov a další. I když zde nešlo o velká střetnutí, která by vstupovala do dějin, každodenní často velmi krvavé bojové episody vyžadovaly stejně náročné řízení jako velké operace. Právě zde byl Bohumír Lomský mistrem kombinace. Na širokých úsecích (často několikanásobně přesahující předpisové normy) dovedl přesouváním, doplňováním, nebo naopak ubíráním jednotek vytvářet pro každou situaci vždy nejvhodnější sestavu. Důsledkem toho bylo, že žádný úkol nezůstal nesplněn a ztráty na lidech byly vždy minimální. Ještě v průběhu bojů 1. čs. samostatné brigády na území Ukrajiny je 25. prosince 1943 Bohumír Lomský povýšen do hodnosti štábního kapitána.

Karpatsko Dukelská operace a osvobozování vlasti

Po vytvoření 1. čs. armádního sboru v SSSR se původně počítalo s jeho operačním nasazením v Jižním Polsku. Složení sboru - dvě pěší brigády, jedna tanková, jedna výsadková a dělostřelecké útvary - to již byl svazek, jehož nasazení dávalo možnost rozvinout jeho operační talent jako náčelníka štábu. Štábní kapitán, později major (mimořádně povýšen 1. 10. 1944) vyvinul neobyčejné úsilí, aby bojové zkušenosti první brigády byly co nejrychleji a nejúčelněji přeneseny k jednotkám organizovaným z nově nastoupivších vojáků, kteří dosud vlastní frontové zkušenosti postrádali. Během této náročné práce se štábní kapitán Bohumír Lomský 21. srpna 1944 ve Lvově oženil s Marií Findejsovou ze Zdolbunova na Volyni, kterou poznal již za svého pobytu v této oblasti. Jeho nová manželka Marie Findejsová - Lomská byla zařazena jako písařka ke štábu 3. čs. brigády 1. čs. armádního sboru v SSSR.

Z taktického hlediska předem promýšlel možné varianty nasazení 1. čs. armádního sboru a nejlepší kombinace pro jejich plnění. Nemohl ovšem počítat s variantou, která se nakonec uskutečnila. Slovenské národní povstání potřebovalo pomoc sovětských vojsk. Bylo samozřejmé, že rozhoří-li se boje o přímé osvobozování naší republiky, 1. čs. armádní sbor v SSSR se jich zúčastní. Sovětské velení muselo upustit od původních plánů, podle kterých chtělo pro větší operace nevýhodné hornaté Slovensko vymanévrovat mohutným obchvatem údery vedenými Jižním Polskem a Severním Maďarskem. Z politických důvodů ale muselo obrátit sovětskou 38. Armádu a s ní náš 1. čs. armádní sbor na jih. Předpokládané rozsáhlé operace rovinami Polska se změnily v úporné boje o horská údolí, přilehlé svahy a dominující výšiny obsazené Němci. Právě tato každodenní mravenčí práce štábu sboru, který tehdy štábní kapitán Bohumír Lomský řídil jako jeho náčelník, dávala vojskům možnost postupovat organizovaně krok za krokem a s nejmenším rizikem ztrát. Z hlediska kariéry vojáka to byla nevděčná role. Válečné dějiny i válečná beletrie se vždy ochotněji obrací k velkým útočným operacím, nebo rozhodujícím obranným bitvám, vyzdvihuje jednotlivé velitele a jejich přínos k úspěchu operace. Dlouhé, úporné a často velmi krvavé boje nejsou tak oblíbeným tématem. A přesto právě v těchto zdlouhavých a na výrazné úspěchy málo bohatých bojích se nejlépe ukazuje kvalita velitele od těch nejvyšších až po velitele menších jednotek. Bohumír Lomský tuto roli v těžkých bojích v nepříznivém hornatém terénu zvládl velmi dobře. Oba velitelé 1. čs. armádního sboru v SSSR, brigádní generál Ludvík Svoboda a po něm brigádní generál Karel Klapálek vždy respektovali jeho názor, který se vždy ukázal jako správný.

Dne 17. května 1945 po více jak dvouletém působení na frontě 1. čs. armádní sbor v SSSR pochodoval před vrchním velitelem a prezidentem republiky dr. Edvardem Benešem na Staroměstském náměstí v Praze. Již jako podplukovník generálního štábu (od 21. 3. 1945) Bohumír Lomský na hnědém koni jel za běloušem velitele sboru generálem Karlem Klapálkem v čele svého štábu. Jeho hruď zdobila řada vysokých československých a sovětských vyznamenání.

Poválečná léta

Po návratu do osvobozené vlasti se Bohumír Lomský dozvěděl, že již 7. července 1943 byl zatčen gestapem jeho otec Bohumír Lenc a jako bývalý čs. legionář byl vězněn v Českých Budějovicích, Pankráci, Terezíně a nakonec v koncentračním táboře Buchenwald. Ve stejný den byla zatčena i jeho matka Anastázie jako manželka bývalého čs. legionáře, přitěžující byla příslušnost syna v čs. zahraniční armádě. Také ona prošla několika věznicemi a postupně byla internována v Českých Budějovicích, Lipsku, Wroclawi a ve Svatobořicích. Jejich setkání se synem Bohumírem, který se vrátil domů v tak vysoké funkci a hodnosti podplukovníka generálního štábu, pak bylo více než dojemné.

V červnu 1945 se pak Bohumír Lomský zúčastnil jako člen delegace přehlídky Vítězství v Moskvě. Od července 1945 se pak stal pomocníkem náčelníka hlavního štábu čs. armády pro zvláštní úkoly. Ve funkci však nesetrval dlouho. Velení armády rozhodlo, aby si frontoví velitelé doplnili své praktické zkušenosti teoretickým studiem na vysokých vojenských školách. Podplukovník generálního štábu Bohumír Lomský byl společně s dalšími čtrnácti kolegy vyslán na nejvyšší z nich - Vojenskou akademii K. J. Vorošilova v Moskvě. I zde výrazně vynikal ve studiu. Svým elánem a nápaditostí často znervózňoval a uváděl do rozpaků i zkušené učitele. V červnu 1947 zakončil již jako plukovník generálního štábu (od 1. 10. 1946) Bohumír Lomský akademii s výtečným prospěchem, a přestože nebylo oficiálně stanoveno pořadí jednotlivých studujících, byl všemi považován za primuse.

Po zakončení studia a návratu do vlasti byl znovu zařazen do hlavního štábu čs. armády, nejprve jako zástupce náčelníka operačního oddělení, později jako jeho náčelník. Jako vždy se i zde stal Bohumír Lomský vedoucí osobností. Ne každý to viděl rád a tak se v tehdejších složitých poměrech ve velení našli i takoví, kteří proti němu začali intrikovat. Už ve čtyřicátém osmém roce byl proto přemístěn na velitelství 1. vojenské oblasti v Praze a v květnu 1949 jmenován velitelem 2. pěší divize Slovenského národního povstání v Sušici. Zde mu byla udělena 28. října 1949 i jeho první generálská hodnost - stal se brigádním generálem.

Velení divize patřilo podle jeho vlastních vzpomínek k nejaktivnějším obdobím jeho vojenské kariéry. Funkce velitele vševojskového svazku mu umožňovala samostatné experimentování, přezkušování teoretických závěrů v praxi a ovlivňování nově zpracovaných vojenských řádů a předpisů.

S rozvíjející se technizací armády velení pociťovalo potřebu velkého počtu vojensky a technicky připravených velitelů. Po dohodě s civilním školstvím byla na bázi Vysokého učení technického v Brně vytvořena nová vojenská technická škola - Vojenská technická akademie. Od 15. července 1951 byl jejím zorganizováním pověřen právě divizní generál (od 28. 10. 1950) Bohumír Lomský, který od října 1950 působil ve funkci náčelníka štábu 1. vojenského okruhu Praha.

Úkol to nebyl lehký. S materiální a technickou základnou bylo nutno převzít i řadu civilních profesorů, docentů a asistentů. I když převod na VTA v Brně byl na základě dobrovolnosti, přesto se značná část akademiku jen těžce vyrovnávala se ztrátou dosavadní akademické svobody a rázným vojenským režimem, který generál Lomský zaváděl. Docházelo tedy k různým sporům a nesrovnalostem. Avšak Lomskému stačily necelé dva roky, aby na civilní bázi vybudoval pevný základ dobře organizované vojenské školy. Když v září 1953 z Brna odcházel, zanechal za sebou dílo, které akademii v dalších letech zařadilo mezi špičku našich vysokých technických škol.

S Vojenskou technickou akademií se však ani po odchodu z Brna zcela nerozloučil. Jako prvnímu náměstkovi ministra národní obrany Alexeje Čepičky, kterým byl generálporučík Bohumír Lomský jmenován 25. září 1953, mu byla i nadále podřízena a prostřednictvím svého nástupce prosazoval dokončení těch svých úmyslů, které do jejího základu vložil. Vedle toho však jeho hlavním úkolem jako prvního náměstka bylo organizovat vojsko, jeho bojovou a taktickou přípravu. Situace tehdy nebyla nijak lehká. Válečné spojenectví USA a SSSR v boji proti fašismu jeho porážku dlouho nepřežilo. Stupňující se napětí mezi oběma bloky přinášelo na obou stranách horečné zbrojení a posilování svých armád. Na bojovou pohotovost armády byly kladeny stále vyšší požadavky. Operační úkol čs. armády se ve strategickém plánu dále prohloubil zvláště s ohledem na skutečnost, že ČSR měla vedle NDR, které byl svěřen jiný úkol, jako jediná země východního bloku společnou hranici s Německou spolkovou republikou, na jejímž území byla vojska NATO.

Tehdejší ministr národní obrany Čepička mnohá opatření přicházející z Moskvy v mnoha směrech přeháněl, ale rozhodující vliv na ně neměl stejně jako nikdo v našem a v ostatních malých státech, zahrnutých velmocemi do té či oné sféry vlivu. Kromě toho Čepička nebyl žádný vojenský odborník. Zaměřoval se především na vnější efekty - sportovní kluby, umělecké soubory, slavnostní uniformy, čímž jenom posiloval nechuť občanů k armádě a režimu vůbec. Hlavní úkoly organizačního a operačního charakteru museli tudíž plnit jeho náměstci. A zde se pro generálplukovníka (od 8. 12. 1953) Bohumíra Lomského otevřel prostor k uplatnění jeho schopností. I když dnes s odstupem času se mnohé tehdejší skutečnosti jeví jinak, faktem zůstává, že v širokém okruhu svých spolupracovníků a podřízených, byl uznáván jako nejschopnější voják své doby.

V roce 1956 došlo k politickému posunu v SSSR a potažmo i v ČSR a jejích ozbrojených silách. Ministr národní obrany Alexej Čepička byl odvolán z funkce a jevilo se téměř zákonitým, že na jeho místo byl 25. dubna 1956 jmenován generálplukovník Bohumír Lomský. Otevřely se před ním nové obzory a s nimi i povinnosti. Stal se členem vlády a tak vedle vojenských otázek musel řešit i otázky politické. Politika byla oblastí, ve které se necítil tak jistý, měl v ní daleko méně zkušeností než ve vojenských věcech, kterými se zaobíral celých předcházejících dvaadvacet let.

Avšak autorita, kterou si vybudoval jako voják, se přenesla i do jeho funkce politické. Nejen kolegy ve vládě, ale i ministry obrany spřátelených armád byl vždy uznáván a jeho názory, návrhy a opatření respektovány. Dne 5. listopadu 1959 byl povýšen do hodnosti generála armády. Svou veselou a upřímnou povahou i rozsáhlými encyklopedickými znalostmi v řadě oborů dovedl na spojeneckých jednáních vytvářet přátelskou atmosféru a využít ji ve prospěch věci.

Období takzvaného "Pražského jara" roku 1968 se však stalo pro jeho další vojenskou kariéru osudným. Dvanáct let ve funkci ministra národní obrany znamenalo také těsnou spolupráci s vrchním velitelem, prezidentem republiky a prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným. Když počátkem roku 1968 byl Novotný postupně svých funkcí zbaven, stal se Bohumír Lomský další vhodnou osobou, na kterou by bylo možno přenést nelibost. Za záminku posloužila cvičná mobilizace dvou divizí v prostoru středních Čech. Jelikož byla mobilizace součástí pětiletého plánu zpracovaného dlouho předtím, Lomský nevyhodnotil, že by v tom aktuálním politickém klimatu měla být odvolána - a to stačilo. Koncem března 1968 pak podal s celou vládou demisi.

Dne 7. června 1968 je přemístěn do funkce samostatného vědeckého pracovníka zvláštní vědecké skupiny Vojenského historického ústavu v Praze. Armádní generál Bohumír Lomský na to reagoval tím, že se vzdal členství v KSČ (členem byl KSČ od roku 1950). Pochopil, že jeho odvolání z funkce byl manévr partajních praktiků, kteří potřebovali někoho populárního v armádě, aby se sami nedostali do pozice, kdy by se i oni museli svých funkcí vzdát. Nebylo to z jeho strany žádné plané gesto, nýbrž výraz jeho vrozeného smyslu pro čest, rovnou a otevřenou hru prostou kliček, podrazů a nekorektnosti.

Tento svůj postoj prokázal znovu ve dnech okupace "spojeneckými" vojsky. Jako poslanec Národního shromáždění byl osudné srpnové noci jedním z prvních, kteří se dostavili do parlamentu. Velmi energicky pak zakročil proti sovětskému důstojníkovi, velícímu jednotkám okupující parlament, které bránily dalším poslancům ke vstupu do budovy. Stejně energicky odmítl sovětský požadavek, aby se naše armáda zapojila do "pořádkové" činnosti. Udržoval těsný styk s naším generálním štábem, který měl jako jediný v té době telefonické spojení s Moskvou, přenášel informace zpět do parlamentu, aby dosáhl oboustranné koordinace činnosti našich orgánů. Celý jeho postup, myšlení a statečné chování v té době bylo konečnou a vrcholnou fází jeho lidského i politického vývoje. Ten se postupně posunoval od počátečních předsudků k sovětskému politickému systému v době své internace v SSSR, postupně až k obdivu vojenského umění Rudé armády, k levicové politické orientaci po válce až k zákrokům proti okupantům v budově parlamentu. I v té době bylo jen velmi málo těch, o nichž by bylo možné udělat podobné závěry.

Následná "normalizace" dopadla i na něj v plné míře. Jeho postoje normalizátoři nepřehlédli, naděje na nějaké důstojné umístění nebyla žádná. V roce 1970 je na základě posudku Hlavní komise pro hodnocení důstojníků a generálů ČSLA předložen, tehdejšímu ministru národní obrany generálplukovníku Martinu Dzúrovi návrh na propuštění armádního generála Ing. Bohumíra Lomského do zálohy. V hodnocení je uvedeno: " Po srpnu 1968 aktivně vystupoval na veřejnosti proti vstupu spojeneckých vojsk do Československa. Tento fakt u bývalého ministra národní obrany, kterému především měla být jasná otázka pevného spojeneckého svazku v rámci Varšavské smlouvy a její úlohy, se u něj její jako zvlášť závažněji." Dne 31. května 1970 je pak propuštěn z armády a penzionován.

Bohumír Lomský však při své vrozené aktivitě nemohl zůstat bez práce. Přestože jeho kvalifikace byla vysloveně vojenská, začal hledat umístění v civilním sektoru. Našel ho v Institutu manipulačních, dopravních, obalových a skladovacích systémů (IMADOS). I když se v dřívější praxi setkával s technickými problémy velmi zřídka, díky svému vysokému IQ prostudoval velké množství odborné literatury a zakrátko se stal v Institutu předním odborníkem. Téměř nikdy nechyběl v odborných týmech vyjíždějících k jednáním a konzultacím v zahraničí. S jeho pomocí našlo v Institutu uplatnění i několik přátel z armády, které v době "normalizace" postihl stejný osud.

V roce 1982 musel svou práci v institutu opustit. Jeho zdravotní stav, který vždy jeho spolupracovníci obdivovali a možná i někdy záviděli, byl náhle podlomen zákeřnou chorobou. Snažil se ji překonat se stejnou houževnatostí, s jako překonával všechny potíže, na které v životě narazil. Lékař z Ústřední vojenské nemocnice v Praze, který prováděl několik opakovaných operací, později hovořil s úctou a obdivem o jeho houževnatosti a ukázněnosti. Bohužel zákony přírody nebylo možno překonat natrvalo. Armádní generál Ing. Bohumír Lomský emřel 18. června 1982 ve věku 68 let. Jeho památce se na posledním rozloučení s ním přišlo vzdát čest velké množství bývalých spolubojovníků a přátel. Ani dosud nebyl zapomenut jeho obrovský přínos k činnosti čs. vojenských jednotek v SSSR a vůbec na vše, co pro vlast a její armádu za čtyřicet let aktivní služby vykonal.

Vyznamenání:

Řád rudé zástavy

Řád rudé hvězdy

2x Řád práce

Hvězda II. stupně čs. vojenského řádu bílého lva Za vítězství

6x Čs. válečný kříž 1939

Řád Slovenského národního povstání I. a II. třídy

2x Čs. medaile za chrabrost před nepřítelem

Čs. vojenská medaile za zásluhy I. stupně.

Čs. pamětní medaile čs. armády v zahraničí se štítkem SSSR

Sokolovská pamětní medaile

Dukelská pamětní medaile

Odznak čs. partyzána

Řád rudého praporu (SSSR)

Řád vlastenecké války I. stupně (SSSR)

Medaile za vítězství nad Neměckem (SSSR)

Medaile za osvobození Prahy (SSSR)

Kříž Grunwaldu III. stupně (Polsko)

Virtuti Militari II. třídy (Polsko)

Medaile Gryfa Pomorského (Polsko)

Medaile Bratrství ve zbrani (Polsko)

Odznak navigátora poslkého letectva

Řád národního osvobození (Jugoslávie)

Komandérský řád rumunské koruny (Rumunsko)

Řád hvězdy Rumunska (Rumunsko)

a řada dalších čs. a zahraniční vyznamenání

Prameny a literatura

Osobní archiv autora

Autor: Miroslav Brož